Důvěra

Ještě před osmi týdny byl můj život zcela dokonalým načasováním stereotypu a povinností. Absolutně nic mě nemohlo rozhodit, nic se neodehrávalo mimo můj pevně stanovený harmonogram. A potom se to stalo. Martha, moje pravá ruka, žena, která pro mě pracovala a byla mi spíš rodinou než zaměstnancem, nás navždy opustila. Její místo nedokáže zaujmout nikdo nový, protože když už se konečně najde někdo, kdo by jí sahala aspoň po kotníky, stejně za pár minut uteče. Tak prostě na lidi působím. Z mé postavy i hlasu se roztřese skoro každý. Nikdo neobstojí a já už jsem si jistý, že tohohle místa prostě nikdo není hoden – a už vůbec ne mojí důvěry…